Behind Blue Eyes

25. listopadu 2014 v 17:47 | RickyR
Už je to tu znovu, nikdo mě nevidí. Nikdo nevnímá. Jsem znovu v té samé noční můře, která začala před patnácti lety. Jsem ve světě lidí, že jo? Ale poslední dobou mi připadá, že tohle není svět lidí, ale monster. Všechno ničí, všechno nenávidí, chystají se zničit to, co se jim nelíbí. Což jsem já, nelíbím se nikomu. Ale to je asi jedno, já vás asi nezajímám, tak vám alespoň povím pohádku o lidech. O pravých lidech...

Kdysi dávno se zrodil, vyvinul, člověk. Byl to člověk, co neuměl mluvit, ale věděl, že potřebuje přátele, aby přežil. Vynalezl oheň, podělil se o něj s přátely a členy smečky. Pomalu se začal vyvjet ještě více, komunikovat s lidmi kolem sebe, nacházel sám sebe v partě lidí, se kterými byl nějakých těch pár let žít. Ale to se zvrtlo, když se to začalo vyvíjet ještě více, nakonec to dopadlo tak, že tento svět ž není světem, ale planetou plnou lhářů. 21. století bylo přelomem komunikačních strojů, vyvíjely se počítače, mobily a lidi se začali stranit druhých. Lidi nacházeli hudbu, kterou by měli rádi, vybírali si z milionů kapel, ale nikdy se z toho nestalo, že by každý respektoval hudbu druhých. Začali se stranit temných lidí, kteří měli taky city, tedy do té doby, dokud jim je ostatní lidi nezničili.

Když jsem si uvědomila, že můj život nestojí za nic, tak jsem si říkala, proč tu vůbec ještě jsem? Byla jsem jako malá noční můra, co chodí, pije, jí a poslouchá hudbu, kvůlu které nemá moc kamarádů. Když jsem se začala věnovat této hudbě ještě víc, začala jsem se podle toho oblékat, mluvit a chovat, tak se mě lidi stranili ještě víc. Byla jsem šikanované dítě, propadala jsem nemoci zvané "deprese" a nebyla jsem se schopná z toho vymotat. Stejně jako to nedokážu teď. Je to zvláštní, jak člověk dokáže jednoduše zničit něcí život, jenom proto, že se jim nelíbí.

Byla jsem nenáviděná, jsem nenáviděná a pravděpodobně i budu. Je to jako něco zvláštního. Dokud nenosím růžové tričko, tak nezapadám do kolektivu, dokud neposlouchám One Direction, tak nemám normální hudební styl. Dokud nemám prsa větší než moje hlava, tak nestojím za řeč, dokud nejsem vyhublá, tak jsem brambora. Je to zvláštní, jak mě lidi vidí. Proto nejsem sociální člověk. Nerada ukazuji své tělo, nejsem zrovna ten člověk, co by jen tak vyšel na ulici a říkal, jak jsem zhubla tolik a tolik kilo. Jsem spíše tichá osoba, co sedí u počítače a píše příběhy, myslí na všechno možné a poslouchá hudbu. Jsem člověk, co radši napíše článek, než aby musel čelit tomuto světu venku. Radši připíšu novou kapitolu k mé knize, na které pracuji, než abych šla ven a kochala se městem. To radši zalezu do lesa.

Ach ano, les. Něco tak překrásného jsem ještě nikdy neviděla. Jen les a v něm potůček a spousta zvířátek. Krásný les, který zažene všechny chmury a donutí nás usmívat se, jednoduše a přitom tak pěkně. Jsem schopná tam strávit víkendy, týdny. Stačí mít sluchátka, ve kterých hraje hudba, jedny dobré boty. Jsem schopná vás nechat na pokoji po celé dny a prostě se procházet po té půdě posypané suchým listím, které napadalo za ty roky dolů. Rozhlížet se kolem a zjistit, že tohle je naprosto překrásné, dívat se přímo do útrob matky přírody. Ale ono to tak nejde. Nemůžu do lesa, nemůžu se kochat tou nádherou, protože nejbližší les máme hodinu odsud a já nemám tolik času. Já chci les, chci se kochat něčím tak nádherným jako je samota a stromy, které mi vytvářejí klikatou cestičku.

Ale všechno, co dokážu je sedět na prdeli a psát smutné články o tom, jak trpím depresemi a potřebuji si vylít srdce. Chtělo by to něco, co by mě rozveselilo, někoho, kdo by jen tak neodešel z mého života, protože jsem mu toho řekla hodně a nikdo mě už v tom životě nechce. Těch lidí se tu vystřídalo strašně moc, už se to ani nedá počítat na prstech jedné ruky. Kdo by přeci chtěl poslouchat problémy o mém člověku, jak hnusně vidím a jak chci odsud pryč, chci pryč z tohoto světa. Komu by se to četlo pořád dokola, kdo by to chtěl slyšet? Nikdo mi nepomůže ani to monstrum vyhnat z hlavy, tak proč se vůbec snažit někomu věřit?

Už moc lidem nevěřím, jsou to zrádci, nejsou to lidi, jsou to mosństra. Nejsou schopni si všimnout, že mi něco je. Jediné, na co přídjou, tak je můj unavený pohled. Myslí si, že jsem nespala, ale já jsem unavená někomu věřit, jsem unavená se vůbec snažit navázat nějaký kontakt s lidmi, nejsem schopná normálně myslet, jsem unavená z mch myšlenek. A to spím až moc, jsem schopná prospat celé dny, ale zároveň je celé probrečet. Jsem schopná mít noční můry po celou noc a probouzet se každou půl hodinu nebo mít noční můru, ze které nemůžu v noci probudit. Dkážu mít tak živé sny, že si didnes sama nejsem jistá, jestli je to pravda nebo ne. Zvláštní.

Možná je tohle můj život "behind blue eyes".

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama