Dva

21. listopadu 2014 v 13:42 | RickyR
Možná je to jenom nějaký stres, možná jsou to panické záchvaty. Ale ono je mi mdlo, ani nevím, co mám dělat a bojím se. Co když se něco děje? To jsem opravdu v tak špatném stavu? Opravdu jsem to všechno zase zvorala? Je to těžké, možná se mi ještě něco stane. Co když budu v šoku? Moc přemýšlím. Moc se ptám, jsem nemožná.

Přemýšlení. Nechat mě samotnou s mou hlavou je docela nebezpečné, abych se přiznala. Možná je to ještě nebezpečnější, než mě nechat samotnou v lese. Les mám ráda, je tam klid a dokážu se odreágovat, hlavně na podzim. Je tak překrásně, chládek a někdy dokonce teplo. Nikdy nevíš, na co narazíš, ale vždycky je to něco hezkého, ať už je to louka nebo jezírko. Vždycky je to něco, co dokáže uklidnit duši, rozbušit srdce. Vždycky je to překráné, bere to dech.

Když máte něco rádi. tak se toho nevzdáváte, že? Já taky ne. Ale co když se toho jednou vzdát budete moct? A teď nemluvím o smrti. Co když vás k tomu někdo nebo něco donutí? Přeci se nechcete stát obětí, která se musela vzdát něčeho, co milovala a milovat bude. Je to naprosto strašné, už jednou se mi to stalo a opravdu to nechci zažít znovu.

Jenomže o tom všem je důvěra. Důvěřujete někomu, ale ten někdo náhle opustí vaši společnost a můžeš čekat i milion let, aby se vrátil. Jenomže ono ne, on si vyslechl příběh, odešel a nikdyse nevrátí. Je to jako obrovský úder do srdce. Všichni příjdou do života, pohrajou si s vašimi city a zase odejdou. Není to fér...

Ale ono se to všechno tak překrývá, všichni si myslí, jak jste nejlepší kamarádi a nebo dokonce přátelé (v tom druhém slova smyslu), ale on se stejně jednou sebere a odejde pryč za někým jiným, protože nebude chtít poslouchat ty blbosti, které mu cpete do hlavy, vylejváte si srdce. Jeho to nebude bavit pořád, jakoby ho to unavilo, znudilo a prostě se sebere a odejde pryč. Zomí vám to srdce a vy si jen můžete nalhávát "On se jednou vrátí" a čekáte do konce, do vašeho posledního dechu. A jakoby toho nebylo málo, tak vám ze života udělá peklo a vy už prostě nic neuděláte. Dostali jste ale ponaučení, věřili jste někom, komu jste neměli.

Jenomže na této planetě je takových lidí miliony, ba ne miliardy. Naše planeta je něco jako naprostá nalhávací skupina lidí, která nakonec skončí jednou sama. A vy to odnesete nejvíc, bo jste věřili. Sama ani nedokážu říct, jestli jsem tohle někomu udělala, všichni to udělali mě. Nikdy jsem od nikoho nechtěla odejít, i kdyby o tu pomoc prosil ten největší idiot, kterého znám a kterého nenávidím víc než tuto planetu. Ale oni prostě opustí mě. Jak mám s tímhle žít? Víte jak špatně se žije, když nemůžete nikomu věřit? Je to jako kdyby jste byli uzavřeni v bublině, která vás táhle ke dnu a milimetr po milimetru se zmenšuje dokud vás neudusí úplně. Je to jako kdyby jste se potápěli ve světě lží, nevíte čemu věřit a nejhorší, neíte komu věřit.

Možná je důvěra hodně důležiá, ale já už jsem se rozhodla, že nikoho nepustím k sobě tak blízko, aby mě zranil. Už jsem toho zažila hodně. Problémy doma, ve škole, na ulici, v mojí hlavě, na psychině, s prášky, psychoterapeuti, psychologové a psychiatři. Jakoby tohle ani nebyl život. Moje psychiatrička je naprosto mimo realitu, neví o mě vůbec nic a myslí si že jsem psychicky labilní, když mě hudba dokáže rozveselit během několika minut, ba ne seknund. Psychoterapeutka se mnou probírá věci, ve kterých mám jasno. Psycholog se mnou skončil kontakt, protože jsem mu neustále nalhávala, že je mi fajn. Na psychině mě vyhodili po dvou měsících se všemi věcmi a recepisem na prášky v ruce. Ve škole kamarády nemám, nikdo se mnou nechce mluvit, protože jsem podle nich psychopat. Rodina je totálně rozbitá, roztrhaná a nedá se jim věřit. Říkali, že všechno bude fajn a já se zatím pokoušela o sebevraždy. Na ulici mě mnohdy mlátí a nikdy neví proč. Moje hlava to všechno nedokáže pobrat.

Možná bych už mohla začít trochu žít...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama