Jedna

20. listopadu 2014 v 19:02 | RickyR
Není nikdo, komu bych se svěřila. Není tu jedniný člověk, který by si vyslechl denní vyprávění melancholického života jedné živé bytosti, která si už nedokže říct člověk. Vy, lidé, jste velice zlomyslní, zahráváte si s city slabších lidí a nejhorší na tom je, že se vám nedá věřit. Ale možná se i nějaký takový člověk najde, kterému bych mohla důvěřovat. Ale kdy se to stane? Bude to vůbec někdy?

Monstra se mě zmocňují, vtírají se mi do hlavy, chce to hodně sil, abych tomu byla schopná zabránit. Jenomže oni si to hnízdo už vyrobili před několika lety, chtějí se nastěhovat. Jak tomu zabránit, je tu vůbec nějaká cesta? Mám dost sil na to, abych tomu dokázala zabránit? Vždyť nejsem schopná říkat pravdu sama, vždycky je mi fajn (chce se mi zemřít) a vždycky je krásně umívám (fake). Jsem taková malá zrůdička, která nemůže uvěřit, že to, co vidí v zrcadle, je vlastně ona. Nikdy tomu nebyla schopná věřit, ani si nepamatuje, kdy tomu naposledy věřila.

Když se podívám do zrcadla, tak vidím jenom ospalou tlustou dívku s mrtvým pohledem, porcelánovýma tvářema. Je to jako
největší zrůda na této planetě. Jakoby už ani neexitovalo dobro a jakoby existovat ani nebude. Jako kdyby karma za ty hrozné "hříchy", co jsem kdy udělala. Počítá se to vůbec mezi hříchy? Co jsou pro mě hříchy? Jsem vůbec věřící? Mám nějakého boha? Ne, můj bůh neexistuje a nikdy existovat nebude. Možná hudba se dá považovat za posvátnou, ale že bych měla boha, to ani v nejmenším.

Hudba, tohle slovo padlo. Je to pro mě něco, v co můžu věřit a co je tady, když ty tu zrovna nejsi. Je tu, když se cítím sama, nikdy mě nezklamala a myslím, že to ani není možné, když se jedná o hudbu. Jakoby neexitovalo nic jiného, než tahle posvátná věc. Hudba. Jenom to řekněte. Krásně to na tom jazyku zní, krásně se to na jazyku rozplývá, jakoby to byla jemná čokoláda. Hudba je tu s náma po století, ale nikdo si neuvědomil, že ve 21. století bude zachraňovat naše ubohé životy, které jsou tak trochu bezcenné. Tedy alespoň můj hnusný a nemožný život. Jakoby to bylo něco, bez čeho se nedá žít. Já si bez hudby život představit neumím.

Stejně jako ostatní představy. Jsem schopná si představit příběh, jsem schopná ho vytvořit před tím, než usnu, ale kdybych si představovala svůj vlastní život, jak si ho vidím v budoucnu, tak jediné, co uvidím je tma. Jakoby můj život v budoucnu neexistoval, jakoby moje myšlenky a démoni v nich zaslepili mojí cestu ke slávě, kterou si tak přeji. I když, sláva znamená spousta lidí kolem. A to já nechci.

Já mám problém jenom vyjít na ulici, natož začít žít život celebrity. Všude vás někdo pozná, budete obklopeni lidmi, kteří znají vaše jméno. Je tohle, co opravdu chci? Co když je tohle, co si nedokážu představit? Stačí, když budu zavřená a napíšu knihu ve svém pokoji? Je tohle vůbec možné? Jak se tohle stalo? Já nevím. Nic nevím. Jsem blázen.

Možná bych opravdu na chvíli měla na všechno zapomenout.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama