Padesát odstínů člověka

26. listopadu 2014 v 18:37 | RickyR
Lidi nenávidí a milují. Lidí žijí a umírají. Lidí dělají rozdíly mezi lidmi podle vzhledu. Lidi jsou šťastní a nešťastní. Lidi se umí chovat i neumí. Lidi dokážou být monstra. Lidi dokážou být hrdiny. Lidi dokážou být slavní. Lidi můžou být nádherní rodiče. Lidi se zamilují. Lidi zestárnou v klidu. Kolik toho ještě musím říct?

Stačí se mi zadívat do očí a dokážete říct, že já nejsem zrovna člověk, co by o tomto tématu zrovna rád povídal. Nejsem zrovna ten člověk, co by vůbec rád povídal. Radši zůstanu ticho, ale díky tomuto se mi naskytla možnost o tom napsat. Napsat o něčem, čemu se říká život. Padstát odstínů člověka.

Víte, lidi dokážou být hodní, lidé dokážou být zlí. I když mezi tím už nějakou dobu nic nevidím, pořád věřím, že by tu něco takového mohlo existovat. Jako v pohádce, znáte to? Ona mě má ráda, on mě má rád. Dobro vítězí nad zlem. Znáte to? Já ano, ale pouze v pohádkách a románech. Nikdy jsem neviděla, že by pohádka skončila špatně a zvítězilo by zlo. Z toho by se dal okamžitě udělat horor. Ale v tom případě se často sama sebe ptám, co to vlastně žijeme?

V našem životě pomalu neexistuje ani to dobro, natož aby zvítězilo nad zlem. A taky prot spoustu životů končí tak tragicky. Spáchání sebevraždy, zavraždění, unesená, znásilněná... Je tu toho hodně, ale tohle už by bylo moc drastické, ne? I když to jsem já a tohle je můj styl života. Přemýšlím tak jak přemýšlím. Je to moje hlava, ale i tak se toho chci zbavit.

Zeptám se jenom na jedno. Proč neexistují i hodní lidé?
Možná jsem jenom přehlédla, možná mě to ještě nepotkalo. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by byl schopný se ke mě chovat alespoň trochu hezky. Jsou to zlí lidé, kterých přibývá. Moc mluví a málo myslí. Open your mind before your mouth. Možná se mi to jenom zdá, ale lidi pomalu přestávájí vnímat, co je to svět. Co je to život. Kdysi dávno lidi žili v kmenech a žili spolu, žádné konflikty a i když toho moc neměli, radovali se z každé maličkosti. Pomalu se ale začal život vyvíjet a my dneska trčíme pod náporem sociálních sítí. I have a beautiful SMS relationship. Proč nedokážete prostě mluvit?

Je to až zvláštní, že se náš život takhle vyvinul a my dneska málem ani normálni knihy neznáme. Let's burn this book, I won't read it anyway. Nenávidím, když někdo dokáže třeba spálit knihu. Jsou tam slova, je to nádherná kniha, kterou mohl přečíst naprosto někdo jiný. Ale ono one, tady ti inteligenti prostě musí tu knihu zapálit, udělat z ní naprsoto ohavný oheň, na který se nedá dívat. Ano, číst si při teplíčku, které jde od krbu je kráné, ale dívat se na oheň, co z té knihy vznikl, bolí. Bolí to. Knihy jsou překráné.

Ano, uznávám, lidi dokážou být milí, ale k čemu jim to bude? Nikdo se k nim nebude chovat jako oni k druhým. Možná se někdo najde, ale těch lidí začíná být čím dál míň a většina z nich trpí depresema. Stejně jako já, i když neříkám, že jsem chovala bůh ví jak pěkně. Ale lidem jsem vždycky chtěla pomoct. Ale jak to dopadlo? Naprosto příšerně. Vždycky jsem za to dotala ránu do srdce. Nemám kamarády, nemám nikoho.

Lidi dokžou nýt svině, ale je to k ničemu. Všechno se to prolíná. Když si to uvědomíme, tak je nám vlastně všechno k ničemu, můžeme chovat jak chceme, ale stejně si tím nijak nepomůžeme. Lidi se chovají naprosto jinak, každý je jiný. Je to jako miliardy odstínů této planety, které nikdo nezmění. Bolí to, když vidím, jak se lidi navzájem ničí. Chci zase zpátky ty doby, kdy se k sobě lidi chovali hezky. Byla někdy taková doba?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama