Pět

24. listopadu 2014 v 17:08 | RickyR
I'll never let you fix yourself.

Pár slov, jeden jazyk, jedna pusa a nejbolestivější záležitosti. Je to jako jedna obrovská noční můra, která ve skutečnosti existuje a pomalu mne zevnitř užírá, nemůžu dýchat. Úžírá mne, jak to na mě lidi přehlíží a nevidí, že tu není něco v pořádku.

You cry for help, it's something grimm.

Nevidím sama sebe, nevidím se v budoucnu. Přestávám se vidět v současnu a dávno jsem zapomněla sama sebe v minulosti. Ani nevím, jestli tento život není jenom fikce a já se jenom nemůžu probrat z dlouhého spánku, který mi dává nic jiného než nože do zad. vyráží mi dech, bodá do srdce a nenechá mě v klidu. Je to jako jedna velká noční můra, nekončící a mučící.

How can you tell me you're leaving?

Jeden příjde a druhý odejde. Pořád dokola, já věřím a nakonec z toho vztahu nezbude naprosto nic. Zůstanu sama, nikdo tu není, jedině hudba. Jediná věc, které můžu věřit, jediná věc, která je moje religion. Proč ale hudba, proč ne lidi? Hudba je jediná věc, která tu pro mě byla, když jsem někoho potřebovala nejvíce, když jsem měla zlomené srdce a chtělo se mi zemřít. Jedině hudba tu byla pro mě, když jsem se cítila sama, byla tu pro mne, když jsem byla v těch nejtěžších chvílích mého života.

Bitches with their lies almost pushed itno suicide.

Je to smutné, jak stále dokážu věřit lidem, když mi říkají, ať jdu s klidem zabít a že nikomu nebudu chybět. Je mi až k smíchu, jak dokžu být patetická a nedokážu se smířit se svým pošahaným životem. Možná jsem to ale já, kdo by potřebovat dostat do držky.
Ale proč být na sebe, tak tvrdá? Udělala jsem chyby, asi za ně teď chytám tresty do jedné obrovské bedny, možná už jich je více. Jsem jako uzavřená krabice, která je zalepená tunami lepidla. Jsem jako uzavřený pytel, který neá jedinou dírku a je obvázný tlustým provazem, který mě srží nad zemí po několik let. Nejsem na to nachystaná, nejsem připravená na krutou relitu, jen chci klid a mír na duši, nebrečet po celou noc, neubližovat si a nezpůsobovat mým rozvedeným rodičům traumata. I když moje máma už nic neřeší. Jako kdyby se dalo něco řešit, jsem beznadějná. Jsem bezcenná.

Jsem jako něco, co by ani nemělo žít, jako něco, co není potřebné a naprosto bezcenné. Lidi mě dávno připravili o city, celý den se mi chce brečet. Nejsem perfektní, nemám velká prsa, nemám ploché břicho, nemám hezký obličej, nemám "ten pravý" styl hudby, nejsem načechraná růžová berbínka, co musí udělat selfie na každých koupelnách a záchodech, které navštvíví. Nejsem ten člověk, co by se smál, protože něaký idiot řekl nějakou poznámku, nejsem člověk, co by se bavit s někým, kdo stejně opustí a nikdy se nevrátí. Jsem sama a tak je to lepší. Mám hudbu, pizzu, idoly z kapel, kapesníky na slzy a pár hororů, které sleduji pořád dokola. Naštěstí jsem sehnala netflix a mám i pár trapných her v mobilu, abych se náhodou ve škole nenudila. To jsem já, naprosto obyčejná holka, co se straní lidí.

Nejsem naprosto vůbec zajímavá, jsem spíše jenom nadbtečný idiot, co plýtvá kyslíkem. Nevidím se jako člověk, vidím se jako něco, co se nemělo narodit, co mělo být upáleno v temné jeskyni, která se ještě nikdy nenašla. Měla jsem skončit jako čarodejnice ve 14. století, upálená a můj popel rozsypán v řece, někde pryč, možná se sejdeme v pekle. Ale už mě unavuje to vysvětlování, že já jsem prostě jiná a nejsem terčem vašeho posměchu, že já jsem socialy awkward a nejsem člověk, co by mluvil s každým o svých všetečných problémech a rasši drží hubu, když se ho na něco strašného ptají.

Lžu, jsem neuvěřitelný lhář, lžu, když se bojím. Bojím se vaší reakce na pravdu, bojím se sama sebe. Konečně jste uslyšeli pravdu, lžu dnes a denně, protože se bojím, že udělám něco špatně. Raši si něco vymyslím, abych nemusela říkat pravdu, protože pravdaje jako rána do srdce, proto držím hubu. Lžu, protože nechci ztratit člověk, který je mi blízký, i když vím, že riskuju, že ho utratím i tak. Ale pravda je mnohdy težší než říci pravdu, naplno a bez různých přibarvených situací. Lžu, protože můj život nestojí o říkání pravdy. Lžu, protože můj život není vlastně ani život. Ale nikdy jsem nelhala o stavu mé hlavy, vždycky radši řeknu, co cítím vůči sobě, řeknu pravdu na papíře i když je trapné. Radši to napíšu a navždy se vytratím, než abych poslouchala ty výčitky po celý můj život. Napíšu to na papír a člověku se vyhýbám co nejvíce to jde a co nejdéle to jde. Odmítám mluvit i po celé měsíce. A to jenom proto, že jsem nebyla schopná tu lež držet dál. Lžu, jsem lhář.

Chci odsud pryč, nechci lidi, chci jenom svou postel a navždy se zachumlat do teplých a vyhřátých peřin, poslouchat hudbu. Jsem schopná hodiny chodit po lese se sluchátky v uších, chodit a chodit. Zpívat si nahlas a přimět ptáčky, aby se přidali a zazpívali si tu smutnou melodii se mnou. Mnohdy si jen sednu na kus kamenu, který se na druhé stran mění v naprosto překrásný příkop plný stromů, zvířátek a úzké říčky, ze které pijou zvířátka. Vždycky tam tak sedím a jen potichu sleduji tu nádheru. Vždycky, když potřebuju jít pryč, tak si zajdu do lesa, na pole a sleduji tu nádheru. Jsem schopná takhle žít, jsem schopná po tom lese chodit do konce svého života, jsem schopná při tom poslouchat hudbu do konce svého života. Potřebuju les, je to moje osvobození. Chci prostě zmizet a žít v tom naprosto překráném lese, chci žít sama, nechci lidi ani vidět. Ale ono to nejde, jsme národ neuvěřitelných prasat, co nepochopí, že chci být alespoň dva měsíce sama, abych nemusela poslouchat ty přitroublé kecy o děvkách a krásných klucích...

Chci jenom klid a mír, chci být sama...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama