Déštivý den.

3. prosince 2014 v 19:43 | RickyR |  Rukopisy
Antonace: Byli jsme kamarádi. Byli jsme nejlepší kamarádi. Byli jsme svoji. A jsme nic. A to jsem teprve teenager, co chtěl jeho lásku navždy. Potkám ho znovu?
Žánr: Realistické, Romantické
Postavy: RickyR.; Chris
Kdy: Současnost
Varování: Není
Autor příběhu:




Kapky deště mi padají do vlasů, smáčejí mi oblečení a dávají prostor neviditelným slzám padat dolů. Lidi kolem nevnímají svět, jsou dosti zahledění do svým vlastních problémů, stejně jako jsem bývala a jsem já. Už dávno jsem přestala vnímat ostatní životy, vždycky jsem si myslela, že tu bude místo jenom pro něj. Ale on odešel, aniž by řekl sebemenší sbohem. Nenechal po sobě nic, prostě se sebral a už nikdy se v mém životě neukázal.

Ještě tehdy mi bylo pouze necelých šetnáct let. Byla jsem teenager, stupidní teenager, který měl svou lásku. Měla jsem i platonickou lásku, byl to Ashley Purdy. Vím, že mi to hrozně zazlíval, ale tehdy jsem do toho člověka byla naprostý blázen. Vždycky jsme se u toho neuvěřitelně smáli, když se mi to snažil vytlouct z hlavy. Ano, smáli. Pojem, co mi připadá, že jsem snad viděla jenom v pohádce. Už dlouho, celý rok, jsem nedokázala usmát. Nebylo proč, chyběl tu on.

Jeho překrásné tmavé oči, malý nosánek a plné červené rtíky. Jemné rysy v obličeji, dlouhé havraní vlasy, které mu padaly do obličeje. Vysoký a štíhlý, ale i tak dost vypracovaný a silný. Byl to takový medvídek, co mě dokázal rozesmát i když jsem chtěla umřít. Vždycky se dokázal rozdat, měl srdce na dlani. Ani nevím, jak jsem si zasloužila tak překrásného a objetavého kamaráda. Jo jo, po dlouhých osmi letech jsme se dali dohromady. Ale náš vztah nevydržel dlouho, bylo to jen jeden rok. Ale potom odešel a pravděpodobně si našel druhou. Nějakou lepší, co nebude zahleděná tak do sebe, jako jsem já. Ta, která ho bude milovat víc než všechno na světě. Možná pro něj bude lepší blonďatá a kozatá dívka, která se pro něj rozdá, jako se on dokázal rozdat pro mě.

Slz padalo víc a víc a déšť stále sílel. Stála jsem na rohu té ulice, kde jsme vždycky stáli my, než jsme odešli domů, každý na jinou stranu. Kde jsme stávala pod jeho deštníkem, protože já jsem nikdy žádný u sebe neměla. Jak jsme si tady povídali i celé hodiny, protože jsme nechtěli ani jeden odejít pryč, jak mi poprvé řekl, že mě miluje a dal mi první polibek. Jak jsem zjistila, že on je ten pravý a vždycky bude. Ale on tu není. A není tu ani jeho deštník, který by mě před deštěm ochránil. Není tu ani jeho překrásná postava, aby mě utišoval a říkal mi, jak mě miluje. Nic, jsem tu sama a jako každý jiný den jsem se tu po škole zastavila, abych si připomněla, co jsem ztratila.

Sama nevím, proč si to stále připomínám ty momenty, co se mi už nikdy nevrátí, proč stále brečím nad svou první láskou a proč jsem na něj nebyla schopná zapomenout. Je to jeden rok, co je pryč a já nejsem schopná myslet na nic jiného ne na něj. Na střední škole skoro propadám, nikdy to tak nebylo. Nejsem schopná komunikovat s lidmi, jediné, co dělám, tak je, že dojdu do školy a zase zpátky do svého pokoje. Tam se zahrabu do peřin a celé hodiny brečím. A máma si stále ničeho nevšimla, nikdy si ničeho nevšímá.

Užuž se chci otočit a jít domů, ale zastaví m náhlý pocit lehkosti. Přestalo pršet? Ne, kolem jsou lidi s deštníkama, prší a hodně silně. Ale na mě nepadla ani kapka. Jakoby tomu něco bránilo, deštník. Už jenom ten pohled nahoru a barva deštníku mě donutí se otočit. Pohled se mi zastaví na hrudi, která byla zahalená černou koženou bundou. Tou koženou bundou, kterou jsem mu koupila na jeho patnácté narozeniny.

Pozvednu svůj pohled, abych viděla tomu dotyčnému do obličeje. To není možné, tohle není možné. Tohle je jenom sen. Tohle se mi nemůže stát! Slzy se mi stále spouštějí z očí, cítím horké slzy na cvých tvářích. On tu opravdu stojí na dešti a já opět stojím pod jeho deštníkem. Tím tmavě modrým deštníkem, pod kterým jsme stávali, když pršelo.

"Chrisi!" Vydala jsem se ze sebe pištivý výkřik a pevně jsem objala tu vysokou svalnatou postavu. Voněl naprosto stejně jako tehdy, když mě požádal, jestli bych nebyla jeho přítelkyní. Ta vůně broskve zaplnila můj nos, skoro jsem to nebyla schopná pobrat. Vydala jsem ze sebe škytavý vzlyk. Tolik mi chyběl, myslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím. Ale on je tady a já ho objímám. Tohle se mi opravdu jenom zdá, on opravdu přišel...

"Chyběla jsi mi, Ricky." Zašeptal mi do ucha, což mi znemožnilo odpovědět. Slzy mi zalily oči a slova zůstala v krku. Bylo to naprosto šokující. Po roce se objeví jenom tak a nastaví mi deštník nad hlavu a říká mi, jak jsem mu chyběla. A já jsem si myslela, že si našel jinou...

"Proč jsi tehdy odešel, proč jsi nezůstal?" Začala jsem vzlykat, nebyla jsem schopná to všechno pobrat. Nevěděla jsem, co mám cítit jako první, bylo toho naprosto hodně, emocionální výbuch. Však on jen zůstal ticho a nic neříkal. On se snad nevrátil? On zase odchází? Ne, tohle bych nedokázala zvládnout. Bylo by toho už moc. Přišel mi snad říct to jeho sbohem a říct, že si opravdu našel jinou a já byla pro něj nic? Zničilo by mě to.

"Já... Musel..." Stále mě objímal. Proč musel? To jsem pro něj opravdu neznamenala naprosto nic? Proč mi to nemůže říct? Asi jsem jenom blbá kamarádka, co nikdy nebude vědět pravdu a její láska k němu nebude nikdy opětovaná. Možná jsem pro něj opravdu neznamenala nic a to, že jsem mu chyběla říkal jenom tak. Možná bych měla odejít a nechat ho, aby odešel aiž by vidět moje slzy, které už nemůžou zastavit svůj pád. Asi to tak bude lepší pro nás oba.

Opatrně jsem ho odstčila a naposledy jsem se mu podívala do očí. Byly chladné jako nikdy, nebyly vůbec rády, že mě vidí. Byly to jenom dva tmavé kroužky, které se chladně dívaly do očí, ze kterých šla vidět smrt a neštěstí. Možná jsem byla jenom zaslepená a viděla jsem to, co jsem vždycky vidět chtěla. Asi mě nikdy nemiloval a možná jsem pro něj nebyla ani dobrá kamarádka natož abych byla jeho milovanou přítelkyní.

"Okay. Stěhovali jsme se a já jsem prostě musel jet. Ale jsem zpátky..." Celou tu dobu jsem cítila, jak mě propaluje pohledem. Možná jsem se přeci jenom zanovu spletla já. Možná jsem zase viděla, co jsem očekávala. Možná jsem zase měla halucinace. Tak jsem se na něj podívala znovu. A v ten moment jsem to uviděla, jeho překrásný úsměv a ty šťastné oči, které jsem viděla, když jsme byli ještě spolu. Ty překrásně šťastné oči, které jsem dokázala vidět jenom já. Do kterých jsem měla nejvyšší povolení se dívat. Přěsně ty oči, které jsem na něm milovala a stále miluju.

"Ty ses vrátil?" Usmála jsem se a přistoupila k němu blíže. Bylo to naprosto překrásné. Už ani nemluvil a lehce kývl, deštník jemně upustil na zem. Jeho ruce našly cestu k mým bokům a přisunul si mě ještě blíž. Naše rty od sebe byli několik milimentrů. Nebránila jsem a tak jsem ruce obmotala kolem krku, dívajíc se do jeho očí. Byly tak perfektní. A ty jeho rty!

Během několika momentů jsem je ucítila na svých. Tohle mi chybělo, tohle jsem potřebovala. Tohle jsem chtěla celou tu dobu. Slzy štěstí se mi sputily po tvářích a do polibku jsem se lehce usmála. Miluju ho. Miluju ho víc než svůj život a dýchala bych za něj. On je ten pravý...


Pozn.: Tento příběh je starý skoro rok, tak se prosím nezlobte, jestli je to na mou osobu moc zvláštně a negramotn napsané :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama