Kouzlo ztracených Vánoc

23. prosince 2014 v 13:39 | RickyR |  Vylejvám si srdce
Kdysi dávno, kdy naši byli ještě pohromadě, jsem ješt slavila Vánoce jak se patří. Myslela jsem, že tyto Vánoce budou trvat celou věčnost, že budou v klidu a já si budu lehoulince ležet v postýlce a zase na schvíli na všechno zapomenu. Šťastné Vánoce, veselé Vánoce a bůh ví jaké ještě. Všechno to bylo tak překrásné. Dokonce jsem se i bála toho, že pod stromeček nedostanu nic. Dokonce jsem se bála i jíst, protože bych jinak neviděla zlaté prasátko. A taky jsem se bála jít na šťedrý den ven.



Je až neuvřitelné, jak jedna událost mohla můj život změnit a pokazit mi už desáté Vánoce a to je pouze 15 podělných let. Na štědrý den chodím do opuštěného baráku na konci města se sluchátkama u uších a knihou v ruce. Vždycky tam na půl dne ulehám na starou zaprášenou postel a snažím se zapomenout na všechno zlé, co jsem za tento rok zažila. Už ani nemám chuť s rodinou trávit štěsrovečerní večeři a už vůbec ne předávání ponožek, tedy vánočních dárků.

U nás už táta 10 let netrávil Vánoce. Možná jednou ano, ale bylo to, jakoby naší rodině vrazil kudlu do zad. Byl to podraz a odešel o půl osmé večer, aby mohl za svou přítelkyní a to naši ještě nebyli ani rozvedeni. Nechal tam dárky pro mě a aniž by si všiml, že brečím (stejně jako celá rodina) aby zůstal. I dnes ještě neopustila tato nesnesitelná bolest, protože je to můj otec.

Vzpomínka na ty Vánoce, kde jsme byli naprosto všichni pohromad. Babičky, děda, maminka, tatínek a bráškové byli na jednom místě a všichn í jsme se smáli, užívali naší přítomnosti a vzpomínky na dovolené jen lítaly. Teď se to všechno zúžilo na tak malý počet, že se mi chce brečet ještě víc. Ani rodina nevydržela pohromadě. Babička s dědou zůstavají doma, druhá babička zůstavá taky doma, táta má už třetím rokem svou vlastní rodinu (Pokaždé jinou, ale to je jedno), jeden brácha cestuje nebo zůstává v Praze a jediný, kdo přijede, je můj brácha Dave.

Všechny jenom seru, nikdo neocenní, že jsem alespoň trochu pomohla s Vánočním úklidem, žádná Vánoční atmosféra a jediné světélko je na balkóně a to ani nejde vidět. Jako dárek dostanu ponožky a to je všechno. Nikomu na mě nezáleží, dostala jsem se do stádia, kdy už jsem ztratila víru ve Vánoční přání. Moji rodiče ani nejsou pyšní na to, že píši pro časopis a v 15 letech si vydělávám. Ani jsem si neuvědomila, jak moc to bolí nemít ani svoje vlastní rodiče jako "fanoušky". Už toho mám dost.

Skoro denně si přeji, aby tyto Vánoce byly moje poslední, abych se udusila rybou nebo salátem, zemřela na zaskočení kosti ryby u večeře. Aby mi máma nebo brácha dali pistoli pod stromeček a já to mohla ukončit. Abych našla nějaký provaz a silnou větev na stomě. Mohla skočit pod vlak, kdybych šla zpátky domů z opuštěného domu na konci města. Aby mě srazilo auto a já nepřežila.

Ale místo toho se pářu s baňkama a vybírám knihu na zítřejší štědrý den...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 J&amie Jackson J&amie Jackson | Web | 23. prosince 2014 v 20:56 | Reagovat

příští vánoce jsi u nás. ať se ti to líbí nebo ne, v tomhle tě nemůžu nechat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama