Životní příběh v několika odstavcích

28. ledna 2015 v 14:44 | Dead M4ster
Člověk za život dělá chyby, mnohdy i hloupá rozhodnutí. Každý dokáže cokoliv, i když je to špatné nebo dobré. Však v mém životě se toho moc nestalo, moc jsem toho nezažila. Ale přesto jsem se dokopala ke všemu špatnému a zapadla jsem do temného koutu šedých myší, které nikdo nemá rád.

Denně slyším pořád jedno a to samé...
Hej! Ohol si knírek.
Vidíš ji? Jo, tu tlustou.
To ona má *povídá kde pracuje* matku.
No to je one, to ona řekla všem, ať jdou do prdele.
To je ta, co se neumí ovládat.
To je ta agresivní.
Really nigga? Bože...





Všechno to hnusné začalo, když jsem začala chodit na základní školu, kde jsem žjistila, že se náš táta k nám nikdy nevrátí. Bolelo to, myslela jsem, že je můj táta naprosto nejhorší a nechtěla jsem se s ním už nikdy vidět- i když to moc dlouho nevydrželo- a přesto k nám chodil na návštěvy a vozil mě na místo, kde si koupil chalupu a tam se zabydlel. Byla jsem v první třídě a začala jsem zažívat domácí psychické vydírání, takže v celku to bylo domácí násilí. (Mentální týrání osob... Možná to znáte pod pojmem matematika)

Chodila jsem do školy, kde mě šikanovali- nejen matematikou- a kde jsem se změnila v agresivní děvče, které hodilo pouzdro po nejpopulárnější dívce na škole. Napsala jsem na ni pár nepravdivých věcí, když jsem si poprvé založila blog, protože jsem nevěděla, co už mám dělat. Když jsem začala chodit na druhý stupeň základní školy, tak jsem se začala zajímat o psaní příběhů- začala jsem tehdy pracovat na knize- ale později mi došly nápady.

Doma jsem si zažívala peklo. Bývalo to horší než ve škole, i když jsem zatím žádný násilný pokus neudělala nebo nezažila. Snad nikdy nezažiju, protože by to moje psychika nemusela unést. Ve škole mě všichni začali nenávidět, každý znal moje jméno a neměla jsem žádné kamarády. A tak jsem se dala na důkladné učení angličtiny. Nejen proto, že jsem měla hodně špatné známky, ale chtěla jsem si najít alespoň nějaké internetové kamarády mimo naše město.

Začala jsem žít život online se svými kamarády po internetu a totáně jsem zapomněla na celý život kolem mě, totálně jsem zapomněla, kdo jsem a vůbec jsem si nevzpomněla, co jsou kolem mě za lidi. Připadala jsem si tak šťastná, protože jsem se nemusela potácet se svou těžkou hlavou do školy. Místo toho jsem si celý den psala s lidmi, kteří mě mají rádi, kteří mi rozumí. Postila jsem si hudbu do sluchátek a odstranila jsem život kolem mě.

Lidi si toho začali všímat, že jsem se hodně změnila, začali narážet na to, že bych měla začít normálně žít. Začali se mi posmívat a já jsem se zahrabávala dál a přestala jsem totálně poslouchat, co kdo říká. Byla jsem naprosto v háji, tedy podle toho, co říkala moje máma. K čemu mi to ale bylo, když mi to bylo naprosto jedno?


Byla jsem na tom hodně špatně a začala jsem být hodně závislá. Tak jsem se snažila si odvyknout. K čemu mi to bylo? Lidi si toho opět všimli a začali oho využívat. Začala jsem se chovat naprosto nesnesitelně a moje máma i táta začali být nešťastní. Byla jsem naprosto na dně. Začala jsem strašně moc jíst, začala jsem všechno zajídat a myslela jsem, že asi brzo umřu.

Nechybělo málo a já jsem opravdu začala umírat. Ale ne fyzicky, začala jsem umírat psychocky. A taly jsem psychicky totálně umřela. Začalo se do mě hustit, jak jsem tlustá, nikdy jsem nebyla dost dobrá, nikdy jsem se nikomu nelíbila, nikdy jsem nebyla ta, kterou by si někdo vybral do týmu, vždycky jsem byla ta poslední, vždycky se na mě zapomínalo, když jsem chyběla nějakou dobu, tak si lidi mysleli, že jsem v psychiatrické léčebně- já tam nakonec opravdu skončila.

Bylo mi totálně do breku každou noc, myslela jsem si, že už nikdy nebudu taková, jako jsem byla kdysi. Chtěla jsem pryč, navždy. Začala jsem se pokoušet o sebevraždy, začala jsem brát prášky na bolest v domění, že vnitřní bolest přestane, brala jsem prášky na spaní, protože jsem si způsobila Isomnii- ne že bych ty prášky nechtěla.

Přibývalo toho mnohem víc a myšlenky začaly zaplývat mou hlavu, začala jsem se řezat, začala jsem pálit svou kůži, budovala jsem závislosti na cigaretách, na alkoholu a neměla jsem ani trochu chuť žít. V rodině začaly vrcholit problémy a vylezlo na povrch, že se stěhuji k tátovi. Vydržela jsem tam rok, spíš jsem ho přežívala. Bylo to naprosto strašné.

Začala jsem být nespolehlivá a můj život se obrátil vzhůru nohama. Začala jsem toho moc řešit a všechno šlo se mnou z kopce. Ale naštěstí jsem se začala vzpamatovávat a nakonec jsem dokázala se trochu zpravit. I když na tom ještě pracuju, tak je ze mě trochu lepší člověk.

Tohle je jenom polovina z toho, co se nakonec stalo. Nebyla jsem schopná napsat nic, co se stalo. I když se všechno tohle stalo, pořád to není nic, pořád je to slabý odvar. Nechci vás terorizovat svými problémy, ale jednou to tu napíšu, aby jsem udělala lepší krok ke svému životu. Možná to použiju potom jako dlouhý životopis....

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 simonadostal simonadostal | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 14:55 | Reagovat

Překrásný článek! :O

2 J&amie Jackson J&amie Jackson | Web | 29. ledna 2015 v 19:52 | Reagovat

ty jednou změníš svět, to ti zaručuju.

3 Cleo Cleo | Web | 28. srpna 2016 v 21:03 | Reagovat

Ahoj! :) Jenom bych se ráda zeptala, zda ti nevadí, že jsem tvůj komentář (http://flower-days.blog.cz/1411/netradicni-recenze-e-l-james-padesat-odstinu-sedi) překopírovala na své nové stránky (https://tohleanotohlene.wordpress.com/2014/11/26/e-l-james-padesat-odstinu-sedi/). Recenze je úplně stejná, takže význam tvých slov není uveden do špatného světla nebo tak. Každopádně, kdyby Ti to vadilo, tak se mi ozvi! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama